(německá zkratka: DC, anglicky: TLC; nyní také jako planární chromatografie). U DC se jedná o chromatografickou metodu s vícestupňovým procesem rozdělení, na němž se podílí vhodný sorpční prostředek jako stacionární fáze, rozpouštědlo nebo jeho směs jako mobilní fáze a molekuly vzorku. Stacionární fáze se přitom nachází jako tenká vrstva na vhodné desce ze skla, polyesteru nebo hliníku. Polyesterové desky (201.3279) jsou prakticky nerozbitné a navíc jsou odolné vůči téměř všem rozpouštědlům. Mají nízkou hmotnost a dají se podle potřeby ustřihnout na míru. Nevýhoda: Dá se s nimi pracovat „jen“ při teplotách do 60 °C. Hliníkové desky (200.6499) jsou rovněž velmi praktické. Tento materiál lze používat také za vyšších teplot. Nevýhoda: Nelze použít v silně kyselém nebo amoniakálním prostředí. Na této vrstvě probíhá separace eluací s rozpouštědlem. DC analýza začíná po vhodné přípravě vzorků nanesením na počáteční čáru. Nanáší se jako body, linie a pro preparativní účely také jako pásy. Nejběžnější metodou je přitom bodové nanášení pomocí kapiláry. K nespecifickému zviditelnění se často používá UV světlo, protože jej absorbuje mnoho látek. Obsahuje-li separační vrstva fluorescenční indikátor, zobrazují se tyto látky jako tmavé skvrny. Specifické prokázání umožňuje postchromatografická reakce, přičemž potřebná činidla se nastříkají nebo nanesou ponořením.

Nejdůležitějším sorbentem pro DC je křemičitý gel. Vedle toho se používá oxid hlinitý, celulóza, ionex, polyamid. Vedle sorbentu hraje významnou roli tloušťka vrstvy. Běžná tloušťka vrstvy je cca 0,25 mm, při zrnitosti 5–17 mm.

Příklad: Separace inkoustové skvrny (značkovač) na jednotlivé složky. Černá barva značkovače se často skládá z různých barevných složek.

Vzorek: značkovač

DC deska: vrstva z křemičitého gelu

Fluidum/rozpouštědlo: chloroform/aceton (1:1)

Pokus: nanesení černého bodu na předem vyznačenou počáteční čáru (bod o průměru 1 mm).